Sestřička nebo doktorka?
Jsem přesně ten typ člověka, co nechává všechno na poslední chvíli. A tím nemyslím jenom napsat úkol do školy nebo zařídit si potvrzení o studiu pro spořitelnu. Do svého nechávání na poslední chvíli zahrnuji i důležitá rozhodnutí včetně toho největšího, které mě zatím potkalo. Kam na vysokou školu? Vzhledem k tomu, že jsem si jako středoškolský obor vybrala zdravotní sestru a chtěla se specializovat na ošetřovatelství, připadala v úvahu jenom medicína. Jenže představa, že strávím ještě pět let ve škole, a pak se budu muset dále specializovat a získávat atestace, ta byla příšerná. Navíc jsem si ani neříkala, že bych se na lékařskou fakultu mohla dostat. Přetlak lidí na medicíně je všeobecně dobře známý, takže proč zrovna já bych měla být tím, kdo skončí nad čarou nepřijatých? Nechávala jsem si vše projít hlavou tak dlouho, až jsem se den před skončením data podávání přihlášek rozhodla pro nepřihlášení se na vysokou. Perspektivnější se mi přece jenom zdála v tu chvíli práce. Nebyla jsem ani nijak výrazně studijní typ, takže kariéra ošetřovatelky mi nepřipadala jako špatná volba. Rodiče mě do ničeho nenutili, a tak jsem se spokojeně stresovala „jenom“ s maturitou.
Maturitu jsem zvládla překvapivě dobře. Snad tím, že jsem měla tolik času na přípravu, kterou mi nezabíralo učení na další přijímací zkoušky. Těšila jsem se na prázdniny a rozhodla se začít s hledáním práce až po užití si posledních studentských prázdnin. Smluvená brigáda mi během chvilky padla a mě nezbývalo, nežli se rychle poohlédnout po jiné. Prázdniny jsem si chtěla užít se vším všudy, a proto jsem potřebovala dostatečné finance. Podařilo se mi sehnat místo zdravotnického dozoru na letním táboře. Z počátku cizích lidí se vyklubala parta zábavných dospělců nejrůznějších povolání, a tak jsem z plánovaného jednoho turnusu zůstala na turnusy dva. Během jsem naštěstí nemusela ošetřovat žádné zásadní zranění, ale pěkně jsem se někdy zapotila. Děti si kdejakou chvíli někde něco odřely a bylo nutné hlídat oděrky, aby se do nich nedostala infekce. Léčila jsem i úžeh a některé dehydratace. Zažila jsem vyhozené rameno i naražené kosti. Žádné zlomené kosti se ale naštěstí nekonaly a otřesy mozků se od nás taky držely dále. Přesto se každý den našlo něco. Od těch nejjednodušších poranění po ty, které vyžadovaly kontrolu i více dní. Uvědomila jsem si, jak mě práce baví. Děti mi svorně říkaly „paní doktorko“ a já se smála, že nejsem ani paní, ani doktorka. Ta myšlenka mi ale nepřišla tak cizí. Dokonce se mi i líbila. Agentura pořádající tábor se mnou byla spokojená, a tak jsem si i prima přivydělala. Další měsíc prázdnin jsem cestovala s kamarády po Německu a užívala si poslední volno.
Čím delší čas jsme ale na cestách trávili, tím víc se objevovalo téma vysoké. Většina známých na vysokou šla a kdo ne, ten se tím netrápil, protože měl někde domluvenou práci. Já neměla ani jedno. Začalo mi pomalu docházet, že se ještě života studenta vzdát nechci a že jsem se o přijímačky na lékařskou měla alespoň pokusit, když už nic. Třeba bych nedostala, ale měla bych jasno jednou provždy. Takhle mi to leželo v žaludku ještě více po skvělých zážitcích ošetřovatele z tábora a nehodlalo z hlavy odejít. Na to, abych se srovnala s tím, že nastoupím do práce a ne na vysokou, jsem měla času dost a nepřešlo mě to. Pořád mi tam ten pověstný červ vrtal. Co s tím? To byla otázka, kterou jsem řešila poslední dny prázdnin. V těch bylo jasné, že bych si měla začít práci. Já to však jako vždy pořád odkládala a čekala na moji oblíbenou poslední chvíli. Pomalu, ale jistě jsem se začínala trápit. Nedalo se ale nic dělat. Nějak jsem se rozhodla a musela jsem za rozhodnutí převzít zodpovědnost. Rodiče si mého trápení po návratu z prázdnin okamžitě všimli. Byl to přesný opak nálady, se kterou jsem se vrátila z ošetřovatelské brigády. Přestože se mě ptali na to, co mě trápí, nechtěla jsem jim přiznat, že svého rozhodnutí lituju. Měla jsem se aspoň pokusit…
Brzy jsem dostala kontakt na volné místo ošetřovatelky v domově pro sociálně slabé, takže jsem nastoupila do práce. Fungovala jsem jako pravá ruka místního doktora, což byl starší pán ve výslužbě, který, jak říkal, si už potřeboval odpočinout od nemocnice. Staral se tak o příchozí a pobývající matky s dětmi a jejich zdraví. Absolvovala jsem s ním tak všechny kontroly, vyšetření, konzultace i hovory s pacienty. Bylo fascinující sledovat všechnu jeho zkušenost a nesmírný klid, s jakým jednal. I ti, kteří do domova přišli ze skutečně příšerných podmínek, u něj našli porozumění a dokázali mu věřit. Každý doktor je zároveň tak trochu psycholog a on rozuměl i duši pacienta dokonale. Zpočátku jsem se bála na cokoliv ptát, ale on mě k tomu každý den vyzýval. Ptal se mě na vlastní názor, zajímaly ho moje postoje. Po třech měsících v práci, kdy se slavily Vánoce, jsem si pro něj připravila malou pozornost, dáreček. Nečekala jsem, že dostanu i já něco od něj a jeho dárek byl skutečně originální. Řekl mi totiž, že mi věnuje radu, za kterou mu budu po celý život vděčná. A ta zněla: „Jdi na medicínu.“ A bylo to tady. Zásah na citlivé místo. Pochybnosti se mi okamžitě vrátily, ale tentokrát jsem se rozhodla s nimi bojovat. Váha, kterou pro mě jeho slova měly, byla jasným argumentem a potřebným ujištěním, že na to mám a měla bych se o lékařskou fakultu pokusit. K Vánocům jsem si tedy nechala po dohodě s rodiči nadělit přípravný kurz na medicínu. Intenzivní půlroční příprava z teorie a praktická příprava v ordinaci domova mi dohromady daly těch nejlepších šest měsíců, které jsem si mohla přát. Do přípravek jsem se zakousla a docházela do Tutoru naprosto pravidelně. Navíc jsem mohla vše konzultovat jak s lektorem, tak v práci. Největším problémem se jevila matematika, ale i tou jsem se nakonec prokousala. Motivace byla příliš velká na to, abych si připustila, že něco nezvládnu. A tak jsem já, člověk nechávající všechno na poslední chvíli, přípravě na medicínu věnovala celý půl rok. Samozřejmě, když opomeneme to, že mi trvalo půl rok předtím se rozhodnout. Příprava se ukázala jako dobrá volba a hlavně, můj milý pan doktor nelhal. Té jeho rady si budu vážit do konce života. Na medicínu jsem se dostala a nastupuji do prvního ročníku. Práci v domově si nechám na volné víkendy. Nemohla bych to svým kolegům, kteří jsou nejhodnější na světě, udělat a odejít úplně. Kdo ví, třeba v domově jednou zakotvím navždy a už ne jako asistentka lékaře, ale doktorka. Bude potřeba nástupce a aspoň nebudu muset dětem vysvětlovat, že já žádná „paní doktorka“ nejsem.