Mediální studia na druhý pokus
Moje babička s nadsázkou říkávala, že když jsem se narodila, musela jsem se do záře reflektorů na porodním sále ihned usmívat a nakrucovat. Neuměla si prý jinak vysvětlit, jak by mohl takový komediant jako já, vylézt na svět. A měla pravdu. Tedy samozřejmě, že asi ne s tím porodním sálem, ale s tím, že jsem byla odmala komediant. Hrozně ráda jsem se předváděla. Studem jsem rozhodně nikdy netrpěla. Nakonec mým producírováním spíše často trpěli rodiče. Jakmile to totiž šlo a já se mohla v rámci nějaké soutěže nebo besídky předvést, okamžitě jsem se dané šance chytila. Ve školce jsem si sama zrežírovala výstup na vánoční besídce. Zatímco ostatní děti zpívali sbor a některé z nich na chvilku vystoupily vpřed, aby zazpívaly půl sloky sólo, já trvala na vlastní písni. Mamince jsem pro tu příležitost vytáhla její boa z maškarního, hodila si ho v nepozorované chvíli na sebe a s ním vystoupila. Prý jsem vypadala jako malá barová tanečnice a maminka se mohla do země propadnout. Naopak, můj spolužák Jirka z toho byl tak nadšený, že mě miloval po celou základní školní docházku a s láskou na tenhle slavný vánoční moment vzpomíná vždy, když máme školní sraz. Mých excesů však v průběhu dospívání bylo mnohem více. Vydávala jsem školní časopis, což je poměrně chvályhodná činnost. Ve chvíli, kdy jsem ale napsala investigativní článek o topení koťat, který obsahoval obrazový materiál, bylo mi působení v daném médiu zakázáno. Přitom jsem se snažila pouze o skutečnou osvětu a ukázání světa „tam venku“, jaký opravdu je. Na gymnáziu jsem se proto nejdříve držela zpátky. Jakmile to ale šlo, působila jsem jako dramaturg školního divadelního souboru. O místo jsem přišla ve chvíli, kdy jsem chtěla režírovat Markýze de Sade. Šla jsem jednoduše proti proudu. Odmoderovala jsem proto alespoň školní propagační video a na můj intimní rozhovor se školníkem jsem byla skutečně pyšná. V té době od něj odcházela bohužel žena, proto jsme rozhovor pojali spíše jako zpovědnici a hledali společně možné důvody rozchodu. Pro přílišný průtok emocí jsme museli nakonec rozhovor vystřihnout. Jak je vidno, po celou dobu školní docházky jsem si hlavu s tím, co budu dělat po střední škole, nelámala. Měla jsem spoustu bláznivých nápadů, které mi při své realizaci nedovolovaly soustředit se na nic jiného. Bohužel, nakonec mě přece jenom přemýšlivé chmury o vysokoškolském studiu dostihly. Po jednoduchém zvážení vylučovací metodou mi zbyl pouze jediný obor – masmédia neboli mediální studia. Když jsem totiž vypustila obory, u nichž bylo jasné, že jich nejsem prakticky schopná (jaderný fyzik, matematik, vedoucí chemické laboratoře a strojní inženýr), obory, na které nemám talent (architektura, tanec, hudba) a ty, které jsou málo výdělečné (divadlo, žurnalistika, pedagogika). Zbyl mi obor jen jeden, který plně naplnil mou exhibicionistickou a kreativní ambici a přitom mi dal vydělat na chleba. Byla to mediální studia, od nichž jsem si slibovala, že se stanu vším, čím budu chtít. Po jejich vystudování můžu být kreativcem v reklamní agentuře, novinářem, editorem, moderátorem, no prostě vším a ve všech médiích. Pro mě přímo stvořené, neměla jsem pochyby o tom, že se na školu dostanu. Na televizi jsem se dívala, noviny četla, rozhlas poslouchala, reklamní trh sledovala a anglicky jsem taky uměla. Co více by tedy ode mě chtěli?
Chtěli, a to výrazně více. Přes angličtinu jsem ještě docela se ctí přešla. Jakmile jsem ale narazila na oborový test, spadla mi čelist řinčivě na psací stůl. Kdy se odehrálo první rozhlasové svobodné vysílání v ČSR? Které z českých filmů získaly filmového Oscara a scénář? Jakou výši má v současné době televizní a rozhlasový poplatek? A další a další otázky nejenom z historie médií, ale také z mediálního práva anebo všeobecného mediální rozhledu (průběh kampaní, doba jejich vydávání, různá mediální výročí atd.). Něco málo jsem skutečně věděla, něco odtipovala a ve většině případů jsem naprosto nad odpovědí tápala. Na výsledku testu se samozřejmě moje překvapení a neznalost podepsaly a já tak obdržela obálku s vyhodnocením, ve kterém stálo, že jsem na mediální studia přijatá nebyla. Jenomže to bych nebyla já, mistr světa omeleta, kdybych si vymyslela náhradní školu! Já samozřejmě žádnou neměla, přestože na mě rodiče i kamarádi jasně apelovali, já se cítila značně neohroženě. Najednou jsem ale ohrožená byla a to pracovním životem! Mně se ale do práce nechtělo, chtěla jsem studovat a zažít bláznivý vysokoškolský život. „Pomóc!“ Zařvala jsem proto, když jsem otevřela obálku s nepřijetím. Tadadatá! Zvuk neúspěchu. Ze svojí podnikavé povahy jsem nemohla přece vzdát. Musela jsem tak najít rychlé a efektivní řešení. Bylo jasné, že si budu muset dát příští rok reparát u přijímacích zkoušek. Tentokrát jsem ale svoje mistrovství musela zahodit daleko za sebe a přiznat si, že bez přípravy, a to důkladné, to rozhodně nepůjde. Našla jsem si proto masmediální přípravné kurzy a naservírovala je svým rodičům i sobě jako geniální řešení. Bohužel, rodičům se již tak geniálním nezdálo, že by je měly platit. Byla to moje chyba. Nezbývalo, nežli si na přípravky v Tutoru vydělat. Abych mohla začít svůj dluh splácet co nejdříve, vzala jsem první místo, které se objevilo. Prodávala jsem proto téměř měsíc a půl u nás v trafice. Práce to byla dobrá. Jelikož bydlíme na předměstí Prahy, každý z pár obyvatel si koupil své noviny hned ráno a já měla zbytek dne na pročtení denního tisku. Byla jsem tak plně informovaná, ale jaksi neuspokojená v náplni pracovní činnosti. Poslední dva týdny jsem tak v trafice strávila hledáním inzerátů nabízejících práci v některém z médiích. Několik jsem jich skutečně našla a jedno z nich mi nakonec vyšlo. Stala jsem tím nejnižších poskokem v jedné nejmenované reklamní továrně. Tady jsem taky zjistila, co přesně dělat v médiích nechci a hlavně, jak obecně jako člověk nechci dopadnout. Peníze jsem si ale na přípravné kurzy vydělala. To a můj totální neúspěch mě donutily do kurzů skutečně pravidelně chodit, takže moje účast a docházka byla naprosto ukázková. Téměř Hujer, dalo by se říct – až na ty švestky. Jsem totiž z paneláku a zahradu nemáme. Po třičtvrtě roce sbírání znalostí i životních pracovních zkušeností jsem se znovu dostavila na místo činu. Tentokrát neskutečně vynervovaná a v křeči. Opakovaný neúspěch, tentokrát ale po roce snažení a velkého úsilí, by byl fiaskem, které by asi i mojí nezdolnou povahu udolalo. Naštěstí jsem mohla zůstat rovně stát. Na zkoušky jsem byla připravená. Jakmile jsem rychle přelétla seznam otázek, byla jsem si jistá, že na většinu z nich odpověď znám. Celkem slušnou angličtinu jsem zopakovala, avšak test z mediálních znalostí bylo naprosto jiné kafe. Sladké, s našlehanou vrstvou mléka a bez hořkého lógru. Byla jsem přijatá! S menší životní fackou, ale přesto hrdě a čelem jsem se rozhodla postavit vysokoškolskému studiu mediálního světa. Neohroženě vyrážím do boje již za několik dní. Připravena, odhodlaná a s mírně staženým pozadím. Doufejme, že dosedne měkce do školní lavice.