Když se historie stane synonymem pro slovo hysterie
Domnívám se, že ve společnosti panuje určitý zažitý názor ohledně studia vysoké školy: Vysokou školu by měl studovat člověk, když je mladý, a v dospělosti potom dělat něco „pořádného“. Stejný názor sdílela moje rodina i má přítelkyně a já se tomuto názoru i jim plně přizpůsobil. Dokonce jsem chtěl svou rodinu a potažmo celou společnost potěšit, když jsem se rovnou na vysoké škole rozhodl studovat něco pořádného. Podal jsem si totiž přihlášku na práva a byl hned po maturitě přijat. Rodina mě oslavovala jako hrdinu a poslušného syna, přítelkyně viděla, jak ji a naši budoucí rodinu dobře zajistím jako bohatý právník a společnost ze mě měla radost, že je o jednoho filosofa nebo kulturologa, kteří jenom plní lavice vysokých škol, méně. I já jsem v tu chvíli cítil moment spokojenosti – všichni mě chválili, vypadal jsem jako prospěšný člověk a nemusel jsem poslouchat řeči rodičů studentů humanitních oborů „A co že ty to vlastně studuješ?“
Se zvědavostí a mírným nadšením jsem proto vstoupil do budovy pražských práv. Už příchod mi však naznačoval, že tohle studium bude jiné, nežli jsou studia ostatní. Studenti tu nechodili nebo neposedávali kolem budovy. Většina z nich někam pospíchala, pobíhali, vyřizovali telefonáty a druhou rukou si stačili dělat poznámky k právě proběhnuté přednášce. Fascinovaně jsem na to právnické mraveniště zíral. Byli ještě studenty a přitom se již chovali jako právníci. Telefonovali, zapisovali, diskutovali, pobíhali a nestíhali. Se svým klidem, který někteří nazývali flegmatičností, jsem si připadal jako Aleňák v říši divů. To, že sem nezapadám, se potvrdilo během několik následujících týdnů a měsíců. Všichni spolužáci si zakládali na tom, že jako studenti práva dokážou v mikrosekundě podat skvělý argument, přemýšlet rychlostí světla a mluvit stejnou rychlostí, jako přemýšlejí. Já jsem však na všechno potřeboval čas. Nedokázal jsem vlastně ani vstřebat, když na mě někdo rychle promluvil. Ne, že bych byl natvrdlý (snad někdy ano), ale měl jsem takový nejasný pocit, že je nejlépe si vše pořádně zvážit, nežli něco řeknu. Hodiny a přednášky, které jsem si zplna užíval, proto byly hodiny filosofie a historie práva. V nich jsem se dozvídal zajímavá fakta o minulosti a životech nejstarších obyvatel kontinentu, díky jejichž pohanským zvykům dnes máme například církevní právo. Podobné historické paradoxy a vylomeniny mě zajímaly nejvíce. Nějaká obchodní disputace o právech jednatele a zákazníka už mi tolik potěšení nedělala. Přesto jsem se snažil být hodným synem, perspektivní partií a společensky ceněný dospívajícím a na právech jsem setrval, co to šlo.
Vydržel jsem to celé tři roky. Tři roky, kdy poslední měsíce se daly snést pouze tak, že jsem docházel na speciální kolokvia a konzultace k našemu jedinému historikovi na fakultě a zapisoval si předměty z filosofické fakulty. Právní řády a zákoníky jsem se našprtat dokázal, právní svět jsem ale překousnout neuměl. Situace tedy dospěla ke kritickému bodu, kdy se z ceněného a hodného jedince měl stát odpadlík společnosti. Tajně jsem si totiž podal přihlášku na ke studiu historie na filosofické fakultě. Vědomě jsem se tak rozhodl rozšířit, podle mého otce, řady „nezaměstnaných floutků s cigárem v ruce.“ Abych alespoň mohl nějak svého disciplinovaného otce potěšit, přestal jsem s kouřením. To mi ale při oznamování zprávy, že hodlám odejít z práv a studovat historii (například důkladněji historii práva), nepomohlo. Byl jsem téměř proklet a vypadalo to, že vztah s historikem není pro mou slečnu dostatečným ternem. Při ozvání se nevole z tolika řad jsem se rozhodl, že si za svým rozhodnutím budu stát ještě pevněji. To ale znamenalo, že se musím na historii dostat bezpodmínečně. Já se o ni však zajímal zatím z čiré osobní radosti a v rámci historie práva. Vědomosti, které jsem nasbíral před rok k přijímacím zkouškám, už byly v současnosti v nedohlednu. A tak situaci vyřešil tak, jak ji řeší většina studentíčků střední školy, kteří se hlásí na školu vysokou. Po vzoru mladšího bratra nejlepšího přítele, který zrovna končil jazykové gymnázium, jsem se přihlásil do přípravných kurzů. Rozbil jsem prasátko (bylo totiž jasné, že mi na můj přípravný kurz historie nikdo z blízkých nepřispěje) a zasedl do lavice společně s maturanty, a nejen s nimi. Setkal jsem zde totiž i s ojedinělými bytostmi z třetích ročníků střední školy, které již věděli, co chtějí v životě se sebou podnikat. A to mě fascinovalo. Vždyť já to zjistil až s tříletým zpožděním! Nevadí, asi jsem vážně pomalejší jedinec. Společně s maturitními ročníky jsem se tedy jako bakalář práva každé sobotní ráno slézal do budovy Tutoru a hleděl na ty, kteří měli svou úspěšnou cestu za historickým štěstím za sebou – naše lektory. Jakmile se mladší spolužáci dozvěděli, že jsem již studentem vysoké školy a to práv, naprosto mé rozhodnutí nechápali. U lektorů jsem však získával kladné body, a tak jsem doufal, že má trnitá cesta nadchne i mou zkoušející komisi. Po semestru přípravných kurzů a formálním „dosedávání“ v lavicích práv jsem se dostavil k přijímacímu řízení oboru historie na filosofické fakultě. Přestože nikdo z přísedících, jak dámy, tak pánové, nebyly nijak mým rozhodnutím okouzleni a kladli mi silně nepříjemné a záludné otázky, svému rozhodnutí rozšířit řady humanitních fukačů jsem dostal. Jakožto čerstvě přijatý student historie se k nim začínám hrdě hlásit a abych své roli příživníka státu dostál na výbornou, začal jsem opět kouřit. No viděli jste snad intelektuála před „fildou“ bez cigára?