Důvod proč jít na práva? Zvířata!
Jsou rodiny, ve kterých se povolání dědí z generace na generaci. U nás v rodině tomu tak vždycky bylo. Celá rodina se nějakým způsobem věnovala veterině, zvířatům. Táta i dědeček jsou veterináři, maminka vede útulek pro opuštěná zvířata a bratr je zoo technikem. Navíc, když někdo vyrůstá na farmě plné koní, koz, psů a koček pak je jasné, že přece jenom něco z lásky ke zvířatům pochytí. Už jenom práce a kontakt s nimi vás nikdy nemůže nechat ledově chladným. Ke zvířatům jsem proto měla odmala hodně blízký vztah. Náš děda už po celém okrese vyprávěl, jak jsem se podědila a potatila, že určitě půjdu do Budějovic na veterinu. Přestože jsem zvířata milovala, nikdy jsem si nemyslela, že bych měla jít ve šlépějích rodiny a že se veterina stane mým povoláním. Na vysokou jsem ale chtěla jít. Známky napovídaly, že bych se někam dostat mohla. Otázka tedy byla, kam?
Na tuhle otázku jsem pomalu začínala tušit odpověď. Lákalo mě právo. Zajímalo mě, jak vypadají soudní procesy, v televizi jsem hltala všechny právní reportáže, odposlouchávala jejich „hantýrku“. Ve chvíli, kdy jsem se ve škole přihlásila na výběrový seminář politologicko – právní přípravy, měla jsem jasno. Právo je to, kam mě to táhne nejvíc. I když jít na právo znamenalo trávit hodiny a hodiny šprtáním paragrafů, jejich aplikování mi přišlo jako hrozně kreativní činnost. Člověk musí být taky pohotový, výmluvný, musí ovládat rétoriku, prezentaci problému, argumentaci. Přesně to byly věci, ke kterým mě to táhlo. Jenomže rozhodnutí jít na práva se mi doma neříkalo nejlépe. Když jsem se nakonec odhodlala, byly z toho akorát rozpaky a na dědečkovi znatelné zklamání. Prý proč jsem jim to neřekla dříve? Ale copak jsem to věděla? Samozřejmě mi nikdo z rodiny nic nezakazoval. Přesto jsme se dohodli, že si nejprve zkusím chodit na právo v rámci přípravného kurzu. Tím se ujistím, že mi obor skutečně sedí a navíc mě na něj skutečně připraví. S tím jsem nemohla než souhlasit. Zabijeme dvě mouchy ranou. Rodina může doufat, že si to ještě rozmyslím a já se už budu připravovat na náročné přijímačky. A tak jsem si společně s rodiči zaplatila přípravku na práva v Brně. Rozhodla jsem se pro dlouhodobý kurz práva v Tutoru, kam docházel o dva roky dříve i starší brácha, který se hlásil na veterinu a dostal jsem. To bylo jediné, v čem jsem chtěla šlépěje následovat.
V průběhu kurzu se ukázalo, že práva nejsou žádná hračka. Přijímačky, to nebyla legrace a dobře se na ně připravit, to byla sakra fuška. To mě ale nemohlo odradit. Naopak, motivovalo mě to k lepším výkonům a snaze. Velkým hnacím motorem byla taky snaha neshodit se před mladými lektory a naopak nepohoršit svou nevědomostí ty starší. Jak nám bylo v průběhu kurzu několikrát řečeno, právo je široké pole, na kterém je nutné se během studia specializovat. Od začátku proto musíme napínat síly tím správným směrem. Každá chvíle strávená nějakým odkládáním nebo chybováním se tvrdě platí. A tak jsem si vzala důležitou radu k srdci a začala přemýšlet, čemu bych se chtěla v právu věnovat. Rozhodně jsem nebyla tvrdý typ, a tak trestní ani obchodní právo nepřipadalo v úvahu. Viděla jsem spíše někde ve sféře rodinného práva. Pak ale přišla jedna z přednášek, která mi udělala jasno. Propojila mé dva oblíbené světy, které se zatím na sebe tvářily dost nepřátelsky. Kratší část kurzu se totiž věnovala zatím okrajovějším problematikám práva, které ale stále více nabírají na důležitosti. Začít tedy dělat jednu z rozvíjejících oblastí proto do budoucna určitě nebylo na škodu. Jednou z takových oblastí byla péče o krajinu a ekologické právo. Zahrnovalo tedy vše, co se týkalo právo aktivistických hnutí nebo životního prostředí. Druhá taková oblast pro mě byla mnohem zajímavější. Týkala se totiž práv zvířat a jejich ochrany. To je ono! Blesklo mi hlavou. Tímhle způsobem se dá pokračovat v rodinné tradici, naplnit očekávání a jít si přitom vlastní cestou. Jako pomáhá má rodina zvířatům fyzicky, pomůžu jim já v oblasti práva. Domů jsem dojela autem s tachometrem v závratných výšinách, abych jim oznámila tu skvělou zprávu.
Má očekávání se splnila, když se otci i dědečkovi rozsvítily oči a oba mě chválili, jaká jsem to chytrá holka, že jsme si to uměla pěkně vymyslet. Pro změnu jsem teď neustále musela odpovídat na otázky, jak se mi přípravkách líbí, čemu se věnujeme, jestli se dostatečně učím, zda se neflákám u zvířat a „hlavně, aby to k něčemu bylo“. Přesný opak toho, jaký byl předtím ohledně přípravek a práva u nás doma klid. Najednou se moje studium řešilo všude. Po celé vesnici, všech okresních statcích a farmách i při všech rodinných příležitostech. Najednou jsem si také uvědomila, jak těžké muselo být pro mého tátu a bratra jít v oněch rodinných šlépějích, protože i na mě začal doléhat pocit zodpovědnosti a snahy rodinu nezklamat. Kurzy se ukázaly, že k „něčemu“ skutečně jsou a to k tomu se na školu dostat. I přes značnou nervozitu a paniku jsem se umístila v prostředku seznamu přijatých a moje představa o tom, že se vrhnu na ochranu zvířat, se stala hned reálnější. Zjistila jsem, že na právech funguje několik studentských spolků, z nichž právě jeden se tématem ochrany práv zvířat zabývá a pořádá k němu nejrůznější konference či vydává články ve studentských a odborných časopisech. Do prvního dne vysokoškolského života tedy nevykračuju se strachem. Vím, kam okamžitě zamířím a za jaká práva budu bojovat.