Jdi na obsah Jdi na menu
 


Architektura jako druhá ale pravá volba

 

Při rozhodování se o své budoucnosti na vysoké škole jsem měl v posledním ročníku střední školy docela jasno. Chodil jsem totiž na technicky zaměřenou střední školu, ze které nebylo úniku k jiným oborům nežli k těm, které se vyučují na Českém vysokém učení technickém neboli ČVUT. Přestože jsem nebyl premiant třídy (ono se to ani ve výlučně chlapecké třídě moc nedoporučuje), známky jsem špatné neměl, a proto pro mě nebylo těžké se na techniku dostat bez přijímacích zkoušek. Opět o důvod navíc, proč na techniku vůbec jít. Představa zbytečného stresu z přijímaček mě děsila. Takhle jsem si mohl zajistit klidnou akademickou dráhu a nehledat si přípravné kurzy nebo individuální konzultační hodiny jako jiní mí spolužáci. Na techniku jsem se tedy dostal a potěšil tak duši mých starostlivých rodičů, kteří se tetelili blahem při představě, že se stanu panem inženýrem. Otec sám kdysi techniku na fakultě tváření vystudoval, takže jeho potěšení bylo znásobeno pocitem potatění se syna. Užil jsem si tedy svoje poslední středoškolské prázdniny a připravoval se na dráhu vysokoškolského studenta. Zjistil jsem, že není tak náročná, jak jsem slýchával. Ačkoliv jsem musel chodit na povinná cvičení, některé přednášky se rozhodně vynechat daly a návštěva blízkých lokálů se zdála být v mnohém i přínosnější. Volného času na zálibu navrhování grafického designu pro kamarádův obchod s tričkami bylo dost a na poflakování se kolem fotbalového hřiště taky. Když už jsem do školy skutečně dorazil, často jsem z ní docházel zcela otrávený z toho, kolik nezáživných a nepotřebných informací jsem se dozvěděl. Jediná moje výhoda ve studiu oproti dalším kolegům byla záliba v technickém rýsování, která většině chyběla. A tak jsem si mohl docela slušně při studiu přivydělávat. Rýsoval a navrhoval jsem tak práce i spolužákům ze starších ročníků. Díky své zmatené školní docházce se mi jednoho dne podařilo zavítat do špatné místnosti, kde se konala výuka jiného oboru. To u mě, přiznávám, nebylo nic výjimečného, a tak jsem tiše vklouznul do třídy, seděl a čekal na vhodný moment, kdy se zvednout. Po pár minutách jsem ale zjistil, že jsem se ocitl na hodinách technického kreslení, které probíhaly v rámci studia architektury. Přednáška mě zaujala, a tak jsem se rozhodl na hodině zůstat. Ujistil jsem se v několika konstrukčních problémech a hodinu strávil v naprosté duševní aktivitě a probuzenosti. Rozhodně jsem daný čas strávil zajímavější náplní, nežli poučením o vodivosti jistých kovů. Na hodinu jsem se proto vydal i další týden a dobrovolně vypracoval i několik úkolů, které profesor na hodinách zadal. Seznámil jsem se tak s několika lidmi, kteří na přednáškách byli jako skuteční studenti architektury povinně, a začal si o studiu architektury zjišťovat více. Nerozuměli, co tam můžu dobrovolně dělat. A já si tak uvědomil, že mě kreslení a navrhování během hodin dost baví.
Celý semestr jsem tak strávil na jejich hodinách kreslení a dostal se až ke konzultaci seminárních prací k profesorskému stolu. Tam na mě čekalo překvapení, když mi byly výkresy schváleny a navrhnut zápočet za dva. Profesor byl překvapen, když jsem mu oznámil, že předmět nemám zapsaný, protože jsem na zcela jiném oboru. Jeho nadšení z mé práce mě přesvědčilo, abych začal uvažovat nad tím, jestli má cenu se trápit na technice jako takové, když bych mohl dělat na technice architekturu. Konstrukční myšlení jsem měl dobré, kreslící zkušenosti docela velké, ale neznal jsem přesné postupy ani požadavky k přijímačkám, co se týkaly chemie, matiky nebo statiky. Bez vědomí rodičů jsem si proto podal přihlášku ke studiu architektury na ČVUT a hodlal svůj první studijní rok dokopat ke konci. To se mi také jakž takž podařilo. Většinu času mi ale zabírala snaha naučit se na přijímací zkoušky, které se v průběhu druhého semestru neúprosně blížily. Musel jsem si tak sehnat konzultaci s někým, kdo by byl schopný mi ohledně postupu při přijímačkách poradit, a kdo mi pomohl s odborným pohledem a tipy ve výkresech a návrzích k přijímačkám. Neznal jsem nikoho, na koho se obrátit. Studenti architektury mi byli zatím k ničemu, znal jsem jen pár lidí z prváku, kteří zatím byli rádi, že věděli, jak vypadá most. A tak jsem sedl k internetu a našel si doporučený kurz přípravy k architektuře. Zavolal jsem do Tutoru a nastoupil se zpožděním, které se ale dalo rychle dohnat. Doporučení, jak postupovat u přijímaček, i ostrou, ale účinnou kritiku jsem dostal. Mohl jsem tak na přijímačky jít s jistotou, že jsem pro ně něco udělal. Zažil jsem tak pocit hrozného a neodcházejícího stresu, kterému jsem se chtěl tolik volbou techniky vyhnout. Věděl jsem ale, že mi konečně o něco skutečně jde. Že mám pro něco vášeň, něco mě naplňuje a baví. Přestože měla přijímací porota k mým návrhům připomínky, jakmile jsem vybalil technické rysy, které jsem dělal pro své spolužáky jako „brigádu“, jeden z profesorů se rozesmál, protože prý tyhle rysy viděl od svého studenta na vlastních hodinách. Atmosféra se tak uvolnila a mohli jsme dojít i k návrhům designu i mluvení na téma motivace k architektuře. Bylo jasné, že mi dobrovolná hodina, na kterou jsem vlastně původně zavítal naprostým omylem, hodně pomohla. Testové zkoušky jsem udělal s odřenýma ušima, ale udělal. Vítězství přišlo u ústní části, takže jsem byl nakonec na architekturu přijat. Nezbývalo mi, než oznámit novinu rodičům, kteří celou dobu nic netušili. Překvapivě byli potěšení, že budu dělat něco kreativního a tvrdili mi, jak dobře jsem si vybral, protože inženýr architekt se má mnohem líp než jenom inženýr suchar. S technikou jsem tak skončil a nastoupil na architekturu. Volný čas neexistuje, flákání skončilo, hospody se omezily. Člověk ale dělá to, co si skutečně vybral. Pak se všechna omezení zdají být jako dobrovolná volba a výhra.