Právo, právo, právo příliš tě (ne)bývá zdrávo
Občas se stává, že si dospívající jedinec čelící názorům a představám svých rodičů musí prosadit svou. V tu chvíli využívá nejrůznějších strategií: vzpouzí se, vzdoruje, odchází z domova, pláče, vydírá. Anebo může prokázat trochu rozumu, nabídnout klidnou argumentaci a zejména protinávrh. Když se mí rodičové rozhodli, že by ze mě mohl být právník nebo lékař, rozhodl jsem se jim nevyjít vstříc. Jejich představy o budoucím povolání totiž nenaplňovaly ty moje. Chtěl jsem jim tedy rozumně oponovat, s klidem argumentovat a nabídnout protinávrh. Bohužel, můj plán selhával u třetího bodu. Já totiž žádnou představu, ze které by vyplýval protinávrh, o svém budoucím povolání neměl.
Už jako dítě jsem projevoval dostatek charakter flegmatika. Když mě jiné dítě uhodilo, sebralo mi hračku či se mi smálo, povětšinou jsem se jen otočil na druhou stranu anebo odešel, nežli abych za dotyčným malým násilníkem běhal a vyčinil mu. Rány jsem nerozdával ani neoplácel. Měl jsem a mám rád svůj klid. Když už se musím rozhodnout, tak většinou na poslední chvíli. Dlouho jsem své rozhodování řešil házením si mincí. Když jsem ale ve filmu Temný rytíř viděl, jak tenhle zvyk může dopadnout, rychle jsem se ho vzdal a povětšinou rozhodnutí nechal na druhých. Jakmile začal ale hořet termín podání přihlášky na vysokou školu a mí rodiče se rozhodli, že budu právník nebo doktor, nemohl jsem rozhodnutí o svém budoucím životě nechat pouze na nich. Představa mě jako pana doktora v bílém plášti byla nemyslitelná. Nedokázal jsem se dívat na krev v televizi, natož kdybych ji měl okolo sebe jako kolorit běžného pracovního dne. Jako právník jsem se už viděl spíše, ale přesto jsem se v roli právnicky zdatné osoby neviděl reálně. Nebyl jsem nikdy pohotový, výřečný ani exhibicionista. A přesně tyhle charakteristiky jsem považoval jako pro právníka zásadní. Ve chvíli, kdy jsem si tedy milým rodičům dovolil oponovat, že právníkem ani doktorem nebudu, zeptali se mě na to, co mě baví natolik, že bych se tím chtěl živit? V tu chvíli mě nenapadlo nic chytřejšího, než ze sebe vysoukat, že „surfování na internetu.“ A to jsem i já věděl, že nebyla nejchytřejší odpověď. Pokud jsem tedy neměl žádnou ideu, která by rodiče naplnila štěstím, musel jsem si vybrat – buď doktor anebo právník. Bylo to jednoduché, něco jako krev anebo teplá kancelář. Teplá kancelář neboli právník zvítězila.
Jak se ale ukázalo, když jde člověk k přijímacím zkouškám, měl by mít o obor zájem a v rámci tohoto zájmu se také na obor připravovat. Já však neměl ani jedno. Postrádal jsem jak zájem, tak přípravu. Výsledek přijímacích zkoušek tak byl jasný. Na práva jsem se nedostal. Což mí idealističtí rodiče komentovali slovy „No co, na práva je zázrak se dostat na poprvé, půjdeš to zkusit příští rok.“ Bohužel, ani přes prázdniny, které jsem strávil na pozici sekretářky svého strýce v jeho stavební firmě, jsem nezjistil, co je mým životním osudem. Na druhou stranu jsem rozšířil, co jím jistě nebude – doktor a sekretářka. Měl jsem si jít hledat práci? Měl jsem se jít nahlásit na pracovní úřad? Ptal jsem se sám sebe. Odpověď přišla od rodičů. „Kam bys chodil? No na práva půjdeš.“ Začínal jsem se bát, že jejich představa syna jako právníka je natolik zakořeněná v jejich myslích, že si nedokázali připustit můj neúspěch. „Vždyť jsem se nedostal!“ Povídám jim proto. „Ale to my přece dobře víme.“ Ano, neúspěchy jsou hluboko vryty do paměti všech blízkých. „Na práva půjdeš, ale na rok se připravovat. Sehnali jsme ti místo v pomaturitní škole.“ Další vidina výběru – pracák anebo život studenta nultého ročníku, i když práv. Tadá! Práva zase vyhrála. Pomaturitní studium práva tak opět zvítězilo jako to menší zlo a já se stal oficiálním „nulťákem“ (prosím, neplést s „nulou“) ve studiu práva.
Čekaly mě tedy dva semestry ve skupině právních nadšenců, mezi kterými jsem si připadal jako černá ovce. Svůj nezájem o právo jsem uměl také dávat dostatečně najevo. Dlouho, dlouho jsem odolával svodům projevit své nadšení o některou z oblastí práva, až to přišlo samo a došlo na má slova, že bych nejraději „surfoval na internetu.“ Jedna z mnoha přednášek nulťáku se totiž týkala právě internetu a jmenovitě pak internetovému právu. To v sobě obsahuje nejrůznější kousky jiných práv – obchodního i mediálního a je v současné době nejperspektivnější odnoží práva jako takového. Rozvíjí se závratnou rychlostí a ten, kdo se mu věnuje je v mnoha případech prvním vykladačem právního znění. Internetové právo není jako celek ještě plně formulované, takže právník získává vlivnou roli vykladače práva. Když jsem tohle všechno slyšel, jako by mě někdo praštil palicí do hlavy. Náhle se tam někde vzadu v temnotě a pod hromadou pilin rozsvítilo. Tohle bych jednou mohl dělat! Tohle je to, co by mě bavilo. Najednou se daly snést i ostatní předměty a přednášky. Člověk je jenom musel brát jako nezbytný prostředek k dosažení cíle. Mé osvícení se nejspíše odrazilo i v mém chování, když mě matka začala podezřele objímat a otec plácat po zádech, když mě spatřili, jak se zaujetím sleduji pořady jako Občanské judo, Nedej se či Černé ovce. Přestože jsem stále vedle některých spolužáků vypadal jako méně zaujatý jedinec, v hlavě jsem měl již všechno pěkně uspořádané. Přijímací zkoušky jsem znal dobře a díky pomaturitnímu roku jsem znal dobře i strategii a obsah testů. Když nás vypustili po roce ze dveří Tutoru, přišel ten skutečný souboj, na který jsme se rok připravovali. Z černé ovce nulťáku se sice nestal premiant, ale svoji chvilku slávy jsem si zažil, když jsem zjistil, že kód mého jména je kde? No přece „nad“ čarou. Když jsem se vítězoslavně vracel z přijímací bitvy, matka i otec na mě z dálky mávali a plakali nad úspěchem svého syna. Dobře, tak dramatické to nebylo. Otec nakonec jen suše podotkl: „To sis ale uměl dobře vybrat.“