Studium polštiny aneb nečekaný dárek k narozeninám
30. 11. 2010
Moje osmnácté narozeniny se pomalu blížily, a tak se mě příbuzní začali rádoby nenápadně vyptávat, co bych potřebovala, co bych si asi tak přála, co mi schází a podobně. Samozřejmě jsem věděla, kam tím vším směřují, ale líbilo se mi, že se kolem mě soustředí veškerá pozornost, což se neděje každý den. Patřičně jsem toho zneužívala. Byla jsem vskutku nemilosrdná, nechala jsem je v tom hezky plavat a užívala jsem si, jak se snaží být nenápadní, ačkoliv obě strany věděly, kam se každý hovor na toto téma stočí.
Je třeba říct, že narozeninové oslavy se, obzvlášť pokud jde o kulatiny nebo jiné důležité mezníky v životě každého jedince, v naší rodině slaví opravdu vehementně. Já jsem měla mít čerstvých osmnáct, což rozhodně patří do kategorie těchto významných událostí. Do našeho malého bytu v Praze se měla sjet celá široká rodina, svou účast dokonce přislíbili i moji prarodiče z Polska, což mi vykouzlilo na tváři úsměv.
Nevídám se s nimi moc často, většinou jen o velkých letních prázdninách, když za nimi jezdíme, ale mám je opravdu ráda. Abych to vysvětlila. Jsme Češi a žijeme v Čechách, jen moje maminka je původem Polka. Když jí bylo okolo dvaceti let, vyjela si s kamarádkami na dovolenou do Čech, kde poznala mého otce, a když to řeknu opravdu velmi zkráceně a nadneseně, do Polska se pak už navrátila. Rodiče se brzy vzali a sehnali si malý byteček v centru Prahy, kde vlastně žijeme dodnes. Mamka se poměrně rychle naučila česky, a i když polštinu stále ještě velmi dobře ovládá, mě ani mou sestru polsky nikdy neučila. Nevím, jestli nechtěla nebo se obávala toho, že by nebyla příliš dobrá kantorka, nicméně já a sestra jsme zůstávaly polštinou dosud nedotčeny. A abych byla upřímná, nijak nás to netrápilo. S babičkou i dědou jsme se vždycky nějak dorozuměly, a ačkoliv to ne vždy bylo jednoduché, zvládly jsme to. Často z toho vznikaly neskutečně komické situace, z nichž se staly leckdy legendární historky.
Měla jsem nefalšovanou radost z toho, že nás babička s dědou poctí svou návštěvou tady v Praze, podobné věci se totiž nestávají každý den. Navíc jsem byla neskutečně zvědavá, co mi asi převezou za dárek, protože o mých prarodičích bylo všeobecně známo, že oplývají nekonečnou štědrostí. Den mých osmnáctých narozenin už takřka klepal na dveře a já hořela nedočkavostí, kdy už konečně přijedou. Moc jsem se na ně těšila, každou chvíli jsem očekávala jejich telefonát a zároveň jsem měla ještě nějaké vyřizování kvůli oslavě, kterou jsem pořádala pro své přátele, tudíž jsem nezahálela ani minutu. Ta se měla uskutečnit samozřejmě až po té oficiální s rodinou.
Když konečně nastal ten osudový den, už od rána se mi třásla kolena, věřte tomu nebo ne, ale byla jsem opravdu nervózní. Babička s dědou dotvářeli celou tu atmosféru tím, že kolem mě neustále kroužili a házeli na mě významné pohledy, takže se dalo očekávat, že dárek od nich, to bude něco velkolepého. Pár minut před hodinou, na které jsme byli domluveni, se pomalu začínali trousit první hosté. S mamkou jsme pobraly snad všechny židle, které jsme v bytě našly a ještě jsme si musely vypůjčit asi tři od sousedů, abychom dokázaly natěsnat všechny členy naší rodiny pěkně do obýváku. Ano, jsme velká rodina.
Konečně dorazili všichni a ke slovu přišel proslov rodičů (několik nelichotivých poznámek o tom, jak jsem byla tlusťoučké, ale neskutečně rozkošné dítě), následoval dort a tradiční sfoukávání svíček, na které mi sotva stačil dech (to si zas neodpustil uštěpačnou narážku můj strýc z Berouna, který pracuje v trafice, jako obvykle podotknul, jak je hrozné, když musí denně prodávat mladým lidem cigarety, podle jeho slov ta dnešní mládež pak nic nevydrží). Tohle všechno jsem přestála s úsměvem, a to hlavně díky té hromadě dárků, která přede mnou začala růst.
Ovšem ten největší, ten, na který jsem nejvíc spoléhala, jsem si nechala až na samotný konec. Všechny ty dárky, které jsem dostala, byly opravdu nádherné a já byla šťastná. Zbývala už jen ta poslední třešnička na dortu, dárek od babičky a dědy.
Vzala jsem tu nevelikou krabičku do rukou a oplatila jsem jim jejich milé pohledy. Kupodivu byla velmi lehká. Sundala jsem červenou stuhu a opatrně jsem začala strhávat papír. Viděla jsem to napětí v jejich očích, a tak mi přišlo líto ten papír surově roztrhat, jak jsem to měla v oblibě obvykle. Netroufala jsem si odhadnout, co bude uvnitř. Když jsem se konečně zbavila všeho toho papíru, nadzvedla jsem víko krabice.
K mému úžasu byla prázdná. Nebylo v ní nic. Tedy skoro nic. Jen tenká bíla obálka, z které se toho prvním letmým pohledem dalo pramálo vyčíst. Problesklo mi hlavou, že mi jistě koupili nějaký úžasný zájezd anebo mi možná raději darovali finanční obnos, protože si nebyli jisti tím, co by se mi líbilo, a tak se rozhodli nechat výběr na mě. Obě ty varianty mi připadaly dobré. Jenže k mému velkému překvapení, když jsem obálku otevřela, nenašla jsem uvnitř ani peníze, ani letenky.
Byl v ní list papíru. Hezky udělaný dárkový certifikát na jazykový kurz polštiny od společnosti Tutor. Zaskočilo mě to, tohle jsem skutečně nečekala. Jistě to postřehli, protože všichni najednou zmlkli a opřeli na mě svůj zrak. Nechtěla jsem prarodiče za žádnou cenu zklamat, a tak jsem předstírala velké nadšení. Do smíchu mi ale vůbec nebylo. Já a polština? Já a studium polštiny? A vůbec, proč zrovna já?
O polštině jsem skoro nic nevěděla a hlavně jsem se o ni nikdy ani pořádně nezajímala, tudíž mě to hodně zaskočilo.
Babička s dědou mi po oslavě vysvětlili, že mě samozřejmě nebudou do ničeho nutit, ale že by je moc potěšilo, kdybych na kurzy polštiny chodila. Polština je jejich rodný jazyk, patří k jejich tradici a kultuře a já, jelikož mám částečně i polské kořeny, bych ji měla znát. Byli by moc rádi, kdybychom si jednoho dne mohli společně popovídat v polštině. Proto, když se rozhodovali, co mi dají k významným osmnáctým narozeninám, vybrali jazykový kurz polštiny. Měli za to, že mi tak dávají kus mé vlastní identity. Ten kousíček, který mi možná chybí. Snažili se zvolit ten nejvhodnější kurz polštiny, a tak si nechali poradit od mých rodičů, kteří jim doporučili studium polštiny v Praze na jazykové škole Tutor, která sídlí nedaleko našeho bytu.
Mám-li být upřímná, byla jsem z toho všeho tak trochu rozčarovaná, ale uvědomila jsem si, že to, co mi říkali o polštině, je vlastně pravda a už kvůli nim bych to měla alespoň zkusit.
Když jsem se chystala na svou první lekci polštiny, byla jsem daleko nervóznější, než když jsem před pár týdny rozbalovala narozeninové dárky. Nicméně jsem to ve zdraví ustála. Dnes, v době, kdy navštěvuji kurzy polštiny už skoro půl roku, mohu s klidným srdcem říct, že toho nelituji. Osvojila jsem si základy polštiny a musím uznat, že mě studium opravdu baví. Prarodiče měli pravdu, když si mysleli, že tohle je ten malý kousíček skládanky, díky kterému zase o něco víc poznám sebe samu.