Studium hebrejštiny, něco, co jsem chtěla „jen tak zkusit“
30. 11. 2010
Vím, že už samotný nadpis, který jsem, jakožto autorka, dala do vínku tomuto svému kratinkému příspěvku, zní poněkud podivně, ale věřte, že ho všem pochybovačným povahám velmi brzy objasním.
Tak tedy, jak jsem se vlastně dostala ke studiu hebrejštiny. Předně musím přiznat, že o hebrejštině jsem během svého krátkého života slyšela hned několikrát, ale podotýkám, že jsem s ní nikdy neměla co dočinění.
Studovala jsem prvním rokem gymnázium a neměla jsem, asi podobně jako zhruba třetina lidí v mém ročníku, ponětí, čemu se chci v budoucnu věnovat. A upřímně, nijak jsem se tou otázkou ohledně mé budoucí profesní kariéry, netrápila. Neměla jsem k tomu důvod. Měla jsem před sebou necelé čtyři roky. To bylo moře času, které mi dávalo možnost postupně a pomalu třídit své priority. Stručně řečeno, absolutně nebylo kam spěchat.
Co ale v té době už doslova hořelo, byla má první letní brigáda, která se mi jaksi ještě vůbec nejevila v jasných barvách. Bylo mi čerstvých šestnáct, a já musela rychle přemýšlet o tom, kam se v létě upíchnu. Co by mě asi tak bavilo.
Nakonec jsem, docela náhodou, našla perfektní práci v oblasti cestovního ruchu. Jistě, zpočátku jsem snad jako každý, nově nastupující, zaměstnanec měla určité obavy z toho, jak mě ostatní přijmou. Vlastně to pro mě bylo o to těžší, že mi v té době nebylo ještě ani osmnáct a byla jsem pouhá výpomoc na léto.
Na ráno prvního července toho léta snad nikdy nezapomenu. Celá vyklepaná jsem zaklepala na dřevěné dveře, ve kterých jsem se měla kolem osmé ranní hlásit. Nikdo neodpovídal, a tak jsem se, s duší mrňavou jako to nejnepodstatnější zrnko písku, rozhodla vejít dovnitř. Pomalu jsem otevírala vrzající dveře, až jsem konečně vytvořila dostatečně velkou mezeru, kterou jsem tam mohla proklouznout.
Místnost byla světlá a mé oči po ní musely nějakou tu chvilku bloudit, aby konečně narazily na živého tvora. Za stolem seděla rudovláska. Nevšímala si mě. Usoudila jsem, že je tak o pár let starší než já, nejspíš už na vysoké škole, ano, ano to určitě. Evidentně mě samo od sebe nezpozoruje, byla až příliš začtená do nějaké knihy.
Chvíli jsem přemýšlela, jak na sebe slušným způsobem upozornit, ale nakonec mě, vzhledem k mým stále ještě rozklepaným kolenům, nenapadlo nic lepšího než si decentně odkašlat.
Okamžitě s sebou trhla a instinktivně schovala knihu pod stůl. Když mě spatřila, hlasitě oddechla a zas ji s klidem vytáhla. Na stole nahmatala kus papíru, který použila jako provizorní záložku a opatrně knihu zavřela. Bylo mi hned jasné, že se k ní při nejbližší možné příležitosti zas vrátí.
Vysvětila jsem jí, že mě za ní poslali, aby mě zaučila.
„Aha, tak to jsi ty, ta nová výpomoc, no vida“ odvětila mile a zvědavě si mě měřila pohledem. Já jsem samozřejmě nevědomky dělala úplně to samé.
Vstala ze staré kancelářské židle a provedla mě po veliké místnosti. Ukázala mi, co všechno zahrnuje moje-a vlastně i její-práce. Na první pohled to vypadlo lehce. A, ano, také nudně. Klasická kancelářská robota, třídění, přepisování a zakládání. Nic z toho nepatřilo k mým nejoblíbenějším činnostem, ale byla jsem vděčná, že jsem tuhle pracovní možnost dostala, tudíž by mě ani ve snu nenapadlo remcat.
Na veškeré její vysvětlování a poučování jsem přitakávala, a tak není divu, že když ke mně unaveně vzhlédla a na konci svého dlouhého projevu vesele prohlásila: „To je nuda, viď?“, přikývla jsem bezděky také. V momentě, kdy jsem si to uvědomila, jsem to samo sebou chtěla vzít zpět a zmateně jsem začala vysvětlovat, že jsem to tak vůbec, ale vůbec, nemyslela, ale to nebylo nic platné.
Smála se. A tak jsem se musela smát také.
Celé dny jsme pracovaly spolu a musím říct, že to bylo opravdu fajn. Navzdory tomu, že Petra byla o čtyři roky starší, se z nás staly docela dobré kamarádky. Při práci jsme klábosily takřka úplně o všem, ale jestli jsem si něco opravdu oblíbila, pak to rozhodně bylo její vyprávění o židovské kultuře, náboženství a hebrejštině.
Studovala druhým rokem hebrejštinu a filosofii na vysoké škole, a já, v téhle oblasti naprosto nedotčená, jsem všechny ty zajímavosti, které pro ni byly nejspíš běžnou záležitostí, skutečně „hltala“.
Dalo by se říct, že to byla ona, kdo mě ke studiu hebrejštiny popíchl. Od ní jsem dostala první impuls, bylo to takové mé elementární seznámení s hebrejštinou a já jsem za něj dnes neskutečně vděčná.
S koncem července nadešel i konec mé letní brigády, a ačkoliv mi to bylo tak trochu líto, protože jsem si na naše pravidelné rozhovory nad tunami papírů a kartoték docela zvykla, měla jsem na srpen už vymyšlený plán. Nechtěla jsem prázdniny jako obvykle proválet doma a jedna skvělá alternativa, jak zajímavě strávit srpen, tančila přímo přede mnou.
Napadlo mě zkusit si kurz hebrejštiny, jen tak, abych zjistila, zda mě to opravdu táhne tímhle směrem. Chvíli jsem brouzdala po internetu, než jsem našla nějaký vhodný prázdninový kurz hebrejštiny. V okolí mého města nic nebylo, ale to mě neodradilo, naopak. Když se mi na internetu otevřely stránky jazykové školy Tutor, která nabízí kurzy hebrejštiny v Praze, srdce mi radostí poskočilo. Strýc s tetou v Praze žijí, a když jsem se jich zeptala, zda bych u nich mohla strávit léto, nebyli proti.
Neváhala jsem a zapsala jsem se na lekce hebrejštiny na jazykové škole. Za své vzala podstatná část mé první výplaty, ale dodnes mi to připomíná, že to byla jedna z mých nejlepších investicí. Sbalila jsem kufry a sotva jsem se stihla zabydlet v Praze, už jsem měla za sebou první hodinu hebrejštiny. Nebylo to jednoduché, ale náš lektor byl neskutečně milý člověk a navíc jsem si v kurzu hebrejštiny hned našla nové přátele, tudíž mě mé klasické začátečnické potíže nijak nevyvedly z míry.
Kurz hebrejštiny na jazykové škole mě podstatně přiblížil k tomu, čemu jsem se chtěla v brzké budoucnosti věnovat. Další rok jsem pokračovala v lekcích pro pokročilé, a kdo ví, třeba se mi letos podaří uspět při přijímacích zkouškách na obor hebrejština.