Když se korejsky učí Čech a Korejec najednou
30. 11. 2010
Věřím v to, že někteří lidé jsou si souzení, aby se potkali. Ne, nebojte se, nebudu tu vyprávět příběh dvou milenců, kteří se scházeli, rozcházeli, podváděli a usmiřovali, až spolu spokojeně jako stařečci zemřeli. Ne, ne. Já vám totiž budu vyprávět můj vlastní příběh o životním přátelství, a to přátelství s mou nejlepší přítelkyní – Korejkou Jin.
Když český občan vidí někoho s očima trošku šikmějšíma, než je obvyklé, okamžitě jej asi napadne: „No jo, ten přijel za prací a prodává někde na trhu zeleninu, cigára nebo oblečení.“ Případ mojí kamarádky by takového člověka ale vyvedl z omylu. Za prvé, Korejec není Vietnamec, a za druhé, kamarádčin otec sem kdysi přijel na výměnný pobyt studovat, usadil se u nás, našel si českou ženu a dnes pracuje jako vysoký finanční ředitel v nejmenované firmě. I když je známo, že Korejci jsou vzrůstem malí. O jejich duši se to rozhodně říci nedá. Naprosto chápu, že se z Jižní Koreje stal svého času asijský tygr. Korejci jsou totiž neuvěřitelně zvídaví, učenliví a ohromně ambiciózní. Takový je tatínek Jin, i Jin sama. Jin byla tedy plně v českém prostředí socializovaná osoba, která korejsky příliš dobře neuměla, měla české přátele a českou rodinu. V Koreji byla podle vzpomínek pouze jednou. To byla ještě malé dítko. Otcovi rodiče nemohli synovi odpustit, že se ze studií nevrátil zpět, vzal si českou ženu, a když konečně dorazil domů do Koreje, nechtěl opět zůstat. Mezi prarodiči a rodiči tak nastal velký rozpor, který skončil tichem po pěšině. V sedmnácti má ale člověk pocit, že má křídla – má odhodlání, nebojí se dělat velké věci a hlavně má velké oči. Proto když se Jin rozhodla, že se pojede podívat za svými prarodiči do Koreje, věděla jsem, že ji nikdo a nic nemůže zastavit.
Ačkoliv se rodiče zpočátku bránili, uznali, že nemohou dítěti zakazovat kontakt s rodinou jenom proto, že se dospělí neumí dohodnout. Jin proto napsala svým prarodičům první dopis. Musel jí s ním pomoci otec, protože sama špatně korejsky mluvila, natož psala. Netrvalo dlouho a byla tu dopověď. Prarodiče byli dojatí a zvali Jin k nim domů, do Koreje. Jin přesně takovou reakci od prarodičů chtěla, jakmile ale skutečně přišla, začaly na ni doléhat obavy. Uměla špatně jazyk, neznala dostatečně kulturu a navíc, prarodiče přece byli vlastně naprosto cizí lidé! Jejím rozhodnutím, jak se chmur zbavit, bylo, že nepojede sama. Rozhodla se totiž, že s ní pojedu já. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě Jin dělá legraci. Vzápětí jsem ale pochopila, že to myslí smrtelně vážně. Kdo to ale pochopit nemohl, to byli moji rodiče. Cesta do Koreje se jim nezdála bezpečná, báli se o mě. Dlouze se tak vyptávali rodičů Jin a ti nakonec museli přislíbit, že se s prarodiči na všem přesně domluví a vše bude perfektně zařízené pro nás obě. Po téměř patnácti letech tak začali otec a syn společně komunikovat. A já toho mohla být alespoň zčásti důvodem. Už proto se vyplatilo do Koreje jet.
Jinini prarodiče bydleli na okraji města Pusan, korejsky Busan, které leží v jihovýchodní části Koreje. Skvělé na městě je, že se rozprostírá hned u Japonského moře. Když je léto, které je v Koreji docela příjemně teplé, je možné se na přeplněných městských pusanských plážích vykoupat. Jinak je samo město obrovské. Centrum je plné dopravy, mrakodrapů a pracovních budov. Část, kde však Jinini rodiče žili, byla však klidná a plná starších usedlíků, kteří se do rušného centra města příliš nevydávali. Myslela jsem, že Jin bude snášet korejské prostředí naprosto jednoduše. Pro ni to však byl stejný kulturní šok jako pro mě. Netušili jsme ale, jaký kulturní šok způsobí moje středoevropská vizáž tamním starousedlíkům. Jakmile jsme dorazili, okamžitě se k domu Jininých rodičů začali sjíždět všichni známí z blízkého i dalekého okolí. Na Korejce jsme působili jako magnet. Někteří si na mě dokonce chtěli sáhnout, fotili si mě a neustále mi třásli rukou. Po prvních dnech velkých ovacích, kdy již byla celá čtvrť informovaná o našem příjezdu, jsme si konečně mohli užívat trochu místního života. Viděli jsme památky Pusanu, učili se večeřet po tamním způsobu (odplivávat si během jídla) a sledovali ty nejšílenější televizní programy s prarodiči. Jin se během těch několika dní korejština téměř zázračně pozvedla. Musela mluvit pořád. Nejenom, že prarodiče neuměli žádný jiný jazyk, ale trápila si i s překládáním pro mě. Přesto jsem si s prarodiči skvěle porozuměla i přes neznalost korejštiny. Korejci jsou totiž úžasně pohostinný národ, proto jsem se u nich měla jako v bavlnce. Tedy, myslím, na jejich kulturní zvyky a poměry. Když nebyla po ruce Jin, stačily nohy a ruce a samozřejmě úsměv. Po čtrnácti dnech strávených v Jižní Koreji jsem měla jasno, že jsem právě zažila ten největší cestovatelský moment svého života. Neuměla jsem si představit, co jiného by Korejský poloostrov mohlo předčít. S Jin jsme obě byly tak nadšené, že ještě v letadle na cestě zpátky domů padl slib: Obě se naučíme korejsky. A byli jsme rozhodnuté slib skutečně splnit. S novým školním rokem jsme se proto obě přihlásily do kurzů korejštiny. Já samozřejmě do začátečníků, Jin pak odešla do kurzů pokročilejších žáků. Přesto nebyla legrace jazykovou školu, která korejštinu nabízí, najít. Výběr byl omezený, a tak jsme se báli, abychom nezaplatili peníze zbytečně. Obavy ale rychle opadly. Ve škole se toho na nás nahrnulo tolik, hlavně na mě, jako na začátečníka – fonetika, psaní, přídechy…, že jsem se ani nestačila obávat, že jsme si vybraly špatně. Díky našemu učení se korejsky se také mnohem zlepšil vztah otce Jin a jeho rodičů. Jak to tak vypadá, začali spolu kvůli Jin více komunikovat, a i kdyžto zatím vypadá opět jenom na moji a Jininu návštěvu, alespoň už obě části rodiny zarytě nemlčí. Nastupujeme tedy do čtvrťáku na gymplu a čeká nás uvažování o tom, kam půjdeme na vysokou. Po roce učení se korejštiny jsem zjistila, že neznám žádný jiný jazyk nebo kulturu, která by mě bavila a zajímala více. Moje rozhodnutí je tak jasné – koreanistiko, třes se!