Jdi na obsah Jdi na menu
 


Francouzština, mademoiselle mezi jazyky

30. 11. 2010

 

Poprvé jsem se s ní setkala na gymnáziu. Zdála se mi sice neskutečně elegantní a krásná a cosi mě k ní přitahovalo, ale jako druhý jazyk jsem si ji nakonec nezvolila. Ke své, tehdy pokročilé, angličtině jsem si přibrala španělštinu, která byla v mých očích snazší, možná i přístupnější a já s ní dokázala celkem obstojně držet krok. Záhy jsem však poznala, jaké výhody s sebou přináší studium francouzštiny, kterému jsem se v prvním ročníku záměrně vyhnula.
Stále tady totiž byla se mnou. Představovala jsem si ji jako noblesní mladou dámu v překrásných splývavých černých šatech ve stylu třicátých let. Na krku jí zářily drobné perly. Měla vybrané způsoby a dlouhá špička s cigaretou, kterou svírala v levé ruce, jí dodávala na půvabu. Uměla oslnit a bravurně toho využívala. Kdykoliv jsem sáhla po nějaké knize, ať už to byl francouzský existencialismus ztělesněný Jean-Paul Sartrem, nebo jen krátké pojednání o životě impresionistických malířů, kdykoliv jsem dostala chuť shlédnout nějaký film, řadící se mezi klasiku, vždy se objevila. Nečekaně vykoukla zpoza čerstvě otočené stránky v podobě původně ryze francouzského pojmu, který už dávno vešel do širšího podvědomí. Seděla na rtech filmového hrdiny, který zrovna objednával pro svou vyvolenou cosi v luxusní pařížské restauraci. Co, to jsem pochopitelně nedokázala postřehnout. Nabyla jsem dojmu, že se mi francouzština tak trochu zlomyslně vysmívá. Pokaždé, když jsem se marně pokoušela správně vyslovit některé z jejích libozvučných slovíček, tropila si ze mě žerty. Nepřinutila mě ale k tomu, abych se jí ještě v době středoškolských studií začala věnovat. Plula jsem si na vlně svých dvou cizích jazyků a občasná setkání s francouzštinou jsem se snažila brát s humorem, ačkoliv mi do smíchu moc nebylo.
Vrcholem všeho byl pak moment, kdy jsem si jako téma své závěrečné práce z literatury vybrala spisovatele a filozofa Alberta Camuse. V jednu chvíli jsem zcela nepokrytě koketovala s myšlenkou, že se zapíši na výuku francouzštiny, protože přehršel francouzských výrazů a fůra Camusových spisů, které zatím ani nebyly přeloženy do češtiny, poněkud drásaly mé nervy. Nakonec jsem od toho záměru ale upustila, blížila se totiž moje maturitní zkouška, která s sebou přinášela i tak horu učení. Každá další věc navíc by v tomhle případě byla přítěží.
Nebyla jsem ani tolik naštvaná na ten románský jazyk, jako na sebe, že mu nerozumím. Měla jsem totiž pocit, že mi něco uniká, že o něco přicházím. Ano, možná to nebylo nic podstatného, ale já jsem jednoduše ten typ člověka, který je vždy rád v obraze. Nelíbí se mi, když se o něčem někde píše nebo veřejně diskutuje a já se v té situaci nedokážu rychle zorientovat. Znáte to. Zaměříte se na detail, třeba na jediné slůvko, a unikne vám podstata celého problému.
Když jsem se kvůli studiu na vysoké škole musela přestěhovat do Prahy, leccos se změnilo. S údivem jsem sledovala, kolik z mých nových spolužáků se učí, nebo už dokonce umí, francouzsky. První pohled do knihy o životě francouzského malíře Henriho de Toulouse-Lautreca, kterou jsem si zapůjčila na základě seznamu doporučené literatury k jedné ze zkoušek, rozhodl za mě. Už jsem nehodlala být jen tichým pozorovatelem, chtěla jsem být přímo v centru dění.
Zeptala jsem se několika přátel a určitý čas jsem strávila brouzdáním po internetu. Narazila jsem samozřejmě na poměrně velké množství pražských jazykových škol, proto byl výběr vcelku složitý. Hlavní roli pro mě hrálo několik důležitých faktorů. Zaprvé, ideální kurz francouzštiny bude takový, který se mi nebude krýt se studiem na vysoké škole. Další, pro mě velmi podstatnou věcí, byl počet studentů v kurzu. V přecpané učebně s pětadvaceti lidmi, kde je prakticky nedýchatelný vzduch, se jen těžko něco naučím. Co mě ještě zajímalo, byla dostupnost. Přála jsem si, aby jazyková škola, kterou si nakonec zvolím, nebyla příliš daleko od místa, kde bydlím. Přiznávám, že představa, že se trmácím přes celé město, mě zrovna štěstím nenaplňovala. Stejně tak jsem zavrhla možnost, že bych za výukou francouzštiny dojížděla do rodného města a věnovala bych jí volné víkendy. Jednoznačně jsem si vybrala studium francouzštiny v Praze. Tahle má kritéria splňovaly asi dvě nebo tři společnosti, které se výukou jazyků zabývají. Nicméně u mě to nakonec vyhrála jazyková škola Tutor, jejich nabídka pro mě byla nejpřitažlivější.
Z první hodiny jsem přirozeně měla trochu strach, ale pár úvodních minut a příjemná lektorka mě okamžitě přesvědčily, že tady se mi kolena opravdu třást nemusí.
A mimochodem, ta ladná mademoiselle jménem francouzština, která kdysi mívala z mých nemotorných pokusů o alespoň trochu ucházející výslovnost legraci, tak přesně ta je teď mou skvělou přítelkyní. Takže pokud si čas od času pohráváte s myšlenkou, která se týká studia francouzštiny, pak to rozhodně zkuste. Není tak záludná a škodolibá, jak se možná jeví zpočátku, věřte mi.