Jdi na obsah Jdi na menu
 


Angličtina pro děti a teens

 

Mám malého bratrance. Je to skvělé dítě, neskutečně tvořivé a hravé, pořád by něco dělalo. Když jsem u nich na návštěvě, žasnu. V jedné minutě ho vidím poletovat po bytě a v zápětí, sotva se stihnu otočit, už se pokouší zdolat strom na zahradě. Letos v dubnu mu bude, tuším, už deset let. Zdálo by se, že patří do skupinky takových těch super hyperaktivních dětí, vzhledem k tomu, že za mou kratinkou návštěvu dokázal převrhnout květináč a rozbít si koleno o práh u dveří v kuchyni, ale opak je pravdou.
Doma je sice veselý a hračkám se dokáže věnovat s takovým zaujetím, že by mu to leckterý dospělý mohl závidět, ale ve škole se veškeré jeho nadšení rozplyne, obzvlášť pak při hodině angličtiny. V rozvrhu se jim objevila teprve prvním rokem, a jelikož od útlého věku nechodil do žádného kurzu angličtiny pro děti mimo školu, jak je dnes zvykem, dal by se považovat za naprostého začátečníka. To samé se ale rozhodně nedá říct o jeho spolužácích. Většina z nich nějaký takový kroužek absolvovala, někteří dokonce několik, a tak pro ně už angličtina přeci jen není velkou neznámou. Nejsou to sice malí, anglicky plynule hovořící, experti, ale v základech jazyka se už alespoň orientují.
Zajímavé je, že jakmile získají děti dojem, že mají do určité míry „pevnou“ půdu pod nohama, začnou si v jazyce věřit a jeho studium se pro ně stane zábavou. Tak tomu je i se spolužáky mého bratrance, a protože jich byla většina, panovalo ve třídě všeobecné mínění, že jsou hodiny angličtiny pro děti přinejmenším radostnou činností.
Jenže u něj byl vztah k tomuto novému předmětu poněkud komplikovanější. Angličtina pro něj byla něčím zcela nepoznaným, a ačkoliv se od začátku snažil, s těmi nejzběhlejšími ze třídy prostě neodkázal udržet krok. Vedlo to k tomu, že si jazyk zprotivil. Nebavil ho, protože mu nešel.
Teta se strýcem si naštěstí velmi brzy všimli jeho odmítavého vztahu k angličtině a rozhodli se tento problém řešit. Zpočátku se dohodli, že s ním budou trávit více času při učení, ale angličtinu znali oba jen na základní úrovni a věnovat se výuce syna na „plný úvazek“ bylo vzhledem k jejich povolání nemožné. Přemýšleli tedy o individuálním doučování, které by synovi celkem snadno sehnali, ale uvědomovali si, že ho nechtějí vytrhnout z kolektivu, který je pro něj hlavně v tomto věku v mnoha ohledech velmi důležitý.
Nakonec našli solidní kompromis. Odhodlali se zapsat mého malého bratrance na studium angličtiny pro děti na jazykové škole. Dlouho se rozmýšleli a následně mu vybrali kurz od společnosti Tutor, která nabízí mimo jiné specializovanou výuku angličtiny pro děti a teens v Praze.
Nebudu zastírat, že to nějakou dobu trvalo, ale jeho vztah k jazyku se skutečně zlepšil. Na kurzech, kde bylo ve skupině maximálně dvanáct dětí, přičemž jejich angličtina byla na stejné, tedy začátečnické, úrovni, se v něm pomalu začalo probouzet nadšení pro tento cizí jazyk.